Krakow
18. července – středa:
Ráno jsme se vzbudili o půl sedmé. Mirek to nějak nevyhmátl, protože
mini-bus odjížděl v 7:07. Paní Lidia Migdal už byla vzhůru, nachystala
nám malou snídani a čaj. Rozloučili jsme se a naprosto neupravení,
neumytí jsme vyběhli k zastávce. Škoda, že mini-busy nejezdí podle
jízdního řádu uvedeného na zastávce. Že by místní (z pondělí) měli pravdu o změnách řádů?! Mirek si vytáhl poznámkový blok, vytrhnul z něj papír, napsal na něj „Oswiecim – Dworzec kolejowy“ a myslel si, že mu někdo před zastávkou zastaví a odveze nás k nádraží, které je navíc úplně z ruky. Takže to po chvíli vzdal. Zůstali jsme čekat na další bus, který přijel před osmou hodinou. To už nám bylo jasné, že vlak v 8:10 jaksi nemůžeme stihnout. Další jel až v 11:20. V autobuse jsme si poslechli polské zprávy se spoustou zajímavostí – např. rozhovor s důchodkyní o zdražení zeleniny atp… Také jsme si poslechli pěkně vyšinutou píseň „Miasto budzi sie“, kterou jsme si museli hned příjezdu obstarat - recese musí byt. Vystoupili jsme z autobusu, klidnou chůzí došli na nádraží a čekali. Necelé dvě hodiny nám zpříjemnili Mirkovy citace Švejka, Honza u toho zapisoval do deníku.
Když už vlak krátce po jedenácté přijel, pomalu jsme nastoupili. Jen
co se náš osobák rozjel, přišel konduktor, poprvé(!) nám zkontroloval
jízdenky a následně se Mirka zeptal na znalost polštiny. Mirek přikývl
a tak se dozvěděl o tom, že ač jsme měli jet bez přestupů, na trati je
zřejmě nějaká výluka a že část cesty budeme absolvovat autobusem. Ten
už byl přistavený. Cesta busem na druhý vlak netrvala dlouho a jakmile
jsme usedli do druhého vlaku, Mirek se zeptal na EC, zda to náhodou
nejede nějak jinak. Naštěstí tomu tak nebylo. S desetiminutovým
zpožděním jsme krátce po jedné hodině dorazili do Krakowa. Adam Wilkus
nám doporučil návštěvu Galerie Krakovské, která se nápadně podobala
brněnské Galerii Vaňkovka.
Vstup do Galerie Krakowské
Nákupní ulička
Galerie Krakowská
Uvnitř měli elektronický informační systém díky kterému jsme zjistili,
že se nacházíme v podzemí a že v 1.patře nalezneme restaurace. Vydali
jsme se tedy na „dlouhou“ cestu eskalátory. Začali jsme vybírat ve
větším množství restaurací, přemýšleli jsme o KFC a McDonald’s, nakonec
jsme se však rozhodli pro „Polské speciality“. To jsme však netušili,
jaké obtíže nás potkají. Vybrali jsme si jídlo uvedené mezi „tradičními
polskými“ (v menu psaném anglicky). Mirek požádal obsluhu o „masové
rolky plněné zelím, s rajčatovou omáčku“. Na první pokus dostal jakousi
placku. Když se zeptal, kde jako je to zelí, dáma vůbec nechápala a musela povolat svoji kolegyni. Ta nám vysvětlila, že jsme to asi spletli, protože jsme si prý objednali něco jiného, u čeho zelí není. Mirek jí vysvětlil, že chyba je na jejich straně, objednávku zopakoval a jídlo ji prstem ukázal v menu. Opět dostal něco jiného, tentokrát karbenátek. Slečna to zjistila až při placení, kdy nám naúčtovala 15zl místo 9,50zl. Tudíž další jídlo odepsala. Kdoví, jestli to tam po našem odchodu zase nevrátila. Mirek tedy konečně dostal své jídlo a odešel spokojen ke stolu. Nyní na řadu přišel Honza a objednal si totéž. Dostal karbenátek :-). Slečna si to však uvědomila sama a maso vyměnila. Vyhledal Mirka a mohlo se začít jíst. Mirek poslal SMS Adamovi, že právě obědváme v Galerii Krakowské a ihned se mu vybil telefon. Snažili jsme se o výměnu SIMek, ale nepřišli jsme na otevírací mechanismus u Honzova mobilu. Naštěstí SMS odešla a tudíž nás Adam začal hledat. Po chvíli se objevil a mohli jsme se přivítat. Dojedli jsme a vyrazili směrem na parkoviště.
Zde nám Adam navrhnul program odpoledne. Provede nás po historickém centru a pak nás vezme k němu domů. Markéta bohužel nebyla přítomna, byla v Česku. Adam nám ukázal vcelku zajímavý
ceník parkovného, kde se člověk nemohl dovtípit, kolik má vlastně
zaplatit (protože 2.hodina stála 2 zl., 3.hodina stála 4zl. –
pokud tedy budeme parkovat 3 hodiny, zaplatíme 4 zl. nebo 6
zl.?).
Tak kolik zaplatíme :-)?
Nasedli jsme do Adamova
služebního, červeného auta a vyjeli jsme hledat parkoviště poblíž
centra. Po cestě jsme zahlédli spoustu zajímavých tramvají
(vídeňské, trojčata atp.) – všechny modře natřené. Adam nás také
upozornil na „strašidlo“, což byl nedostavěný mrakodrap. Jakási
firma měla prý velké plány, ale než dostavěla, tak zkrachovala.
Po cestě Mirek zahlédl ulici Zamenhofa :-).
Strašidlo - nedostavěný
mrakodrap - foto Honza
Památník bitvy u Grunwaldu - foto Mirek, foťák Adama
Historické centrum
Našli jsme parkoviště u památníku bitvy u Grunwaldu, Adam se musel asi
3x ujistit, jestli jeho parkovací karta platí i zde a když byl pokaždé
ujištěn, tak tomu asi začal věřit. U památníku se Honza s Adamem
vyfotili a vyšli jsme směrem k historickému jádru, které je od zbytku
Krakowa oddělena hradbou (ze severu) a travnatou plochou (skoro po
celém obvodu). Do centra se vstupovalo Floriánskou bránu, před níž se
tyčil Barbakan – cihlová, kulatá budova, která byla součástí starého
opevnění. Dokládá to i velké množství střílen. Vešli jsme do
historického jádra a Adam se šel zeptat na možnost vstupu na hradbu. Zjistil cenu a otevírací dobu, ale stejně jsme si hradby neprošli. Pokračovali jsme dále kolem divadla Slowackého, kde jsme si udělali pár fotek. Vrátili jsme se na Floriánskou ulici (směřující od brány směrem k hlavnímu náměstí). Ulice byla ověšena prapory, takže vypadala celkem slavnostně. Dojem kazil žebrající fotbalista, který ležel na karimatce a kopal si s míčem. Zřejmě čekal, že mu někdo přihodí peníz.
Pouliční fotbalista - foto Adam
Obranná pevnost Barbakan - foto Adam
Brána Floriánská - foto Adam, foťák Honzy
Došli jsme na hlavní náměstí – Rynek Glowny. Dominantou náměstí je
bývalá tržnice (Sukenice), kterou jsme ihned navštívili. Byla zde
spousta prodejců se šperky, upomínkovými předměty atp. Na zdech
Sukenice byly vyobrazeny erby polských měst. Mirka nadchnul znak Nowego
Sacze, takže jsme si ho museli bliknout. V Sukenici se také nacházelo
turistické centrum, kde nám Adam zakoupil českou publikaci o Krakowě za
11 zl. a nic za to nežádal. Poté jsme se přesunuli k radnici, která
byla také na hlavním náměstí. Po cestě jsme potkali pár mladých lidí
oblečených v tričku Greenpeace, v ruce jakési papíry. Zřejmě nabírají
nové členy jako u nás v Brně. Adam nám mezitím pověděl o tom, že
symbolem Krakowa je drak a že se k němu váže jedna pověst. Z 99% stejná
jako ta brněnská, akorát hrdina použil místo vápna síru. Takže, kdo od koho opisoval? :-). Konečně jsme opustili hlavní náměstí a pokračovali jsme k zajímavému úkazu, který se jen tak nevidí. Těsně vedle sebe se nacházely dva kostely – jeden protestantský a druhý katolický. Tady to asi nevadí. Naproti kostelům byla socha jakéhosi velice inteligentního člověka, který všechno znal, všechno uměl. Takový polský Leonardo DaVinci. Prošli jsme pár uličkami a ocitli jsme se mimo historické centrum.
Mariánský kostel - foto Adam
Historická tržnice Soukenice - foto Adam
Restaurace "Pod zlatou pípou"- foto Adam
Divadlo Juliuse Slowackého - foto Honza
V Krakowě můžeme najít i kamenné obrázky zvířat, zde např. veverku -
foto Adam
Wawel
Před námi se objevil významný hrad Wawel. Sice na pohled není zrovna
nejkrásnější – je to taková „slátanina“ – ale i tak jsme si ho museli
prohlídnout. Vystoupali jsme tedy po schodech na návrší, kde hrad stál.
Cestu zdobily cihly s vyrytými jmény významných osobnostní. Prostoupili
jsme až na nádvoří, kde jsme zahlédli zbytky základů původních staveb.
Vyfotili jsme se zde a pokračovali ve venkovní prohlídce Wawelu. Prošli
jsme jednou z budov a objevili jsme se na dalším nádvoří – tentokrát
zdobeném freskami historicky důležitých postav. Vrátili jsme se zpět,
prošli předchozím nádvořím, minuli zelený dům (byl celý obrostlý), čímž jsme se ocitli skoro u řeky Wisly. Adam nás zpravil o malé soše dráčka, které po určitých intervalech „plivala“ oheň. Ale důvtipní lidé vymysleli zlepšovák, který začal vydělávat peníze. Stačí poslat SMS na placené číslo a drak začne chrlit. „Lepší“ než prosté a jednoduché tlačítko. Také nás Adam upozornil na malou, nenápadnou věžičku. Údajně sloužila pro zlobivé dívky.
Nádvoří hradu Wawel - foto Honza, foťák Adama
Nádvoří hradu Wawel zezadu - foto Adam
Wisla
Pomalu se blížíme přímo k břehu Wisly. Adam nám mezitím vykládá
zajímavé rozdíly mezi polštinou a češtinou. Tak třeba například:
Mam napad -> Jsem napaden
Trup -> Mrtvola
Pachnout -> Vonět
Prasa -> Tisk
Popravit -> Opravit
U břehu nám Adam ukazuje sochu „nejvěrnější psa“. Údajně tu v Krakově
žil pes, kterého každý den chodil na toto místo navštívit jeden člověk.
Když však tento člověk zemřel, tento pes zde na něj každý den
čekal.
Nejvěrnější pes - foto Adam
Se zájmem jsme si prohlédli tento pomník
Legenda o věrném psovi...
Po
dobu jednoho roku! Kocháme se pohledem na Wislu a sledujeme
projíždějící lodě. V Polsku jim říkají „vodní tramvaje“. Přejdeme řeku přes most, abychom mohli navštívit podchod plný esperantských nápisů. Nuže, polský původ Zamenhofa se nedá popřít. I když všichni z Esperanta zrovna vedle nejsou – dokazují to třeba nalepené vložky mezi esperantskými hesly…
Vyšli jsme konečně na světlo a obešli si Wislu po protilehlém břehu.
Minuli jsme Japonské centrum (nabízí japonská jídla, představuje
japonskou kulturu, budova vypadá „japonsky“). Celkem nás zaskočil rybář
s extrémně dlouhým prutem, který mu sahal až skoro zhruba do středu
koryta. Přitom Wisla nebyla zrovna uzoučká. Dalším mostem jsme se
vrátili na původní břeh a chvíli se zastavili, abychom zhlédli hru
šachů mezi seniory sedícími u speciálně upravených stolů pro tuto
aktivitu. Když už jsme se blížili opět k Wawelu, sešli jsme z cesty a
prošli přes parkoviště (se zajímavým autobusem – celý popsaný
anglickými nápisy, ale z ČR), až jsme došli k malému stánku, kde Adam
zakoupil nějakou zvláštní příchuť Fanty. Nebylo to špatné, ale hlavní
bylo, že to bylo pití. Slunce totiž nesnesitelně pálilo.
Na břehu řeky Wisly - foto Adam
Vodní tramvaj - foto Adam
Hrad Wawel od řeky - foto Adam
Co může být lešpího než hraní šachů u řeky? - foto Adam
Obešli jsme Wawel druhou stranou, prošli parkem se zvláštní fontánou
produkující umělou páru a navrátili se na Rynek Glowny. Zde se Adam
setkal se svou sestrou a synovcem Arthurem. Odebrali jsme se do
podzemní kavárny, kde jsme chvilku poseděli. Ale opravdu jen chvilku, protože jakmile jsme byli dotázáni, co si přejeme, Adam se zvedl, že půjdeme J. Na Rynku Glownem jsme také narazili na cisternu s pitnou vodou. Zdarma. Velice užitečná věc. Akorát že jméno této služby nám našim mladým mozkům zase zavdalo ke smíchu – máme na mysli „Woda do picia“ ;). Na závěr prohlídky jsme navštívili Univerzitu Jagelonců, kde studoval Koperník. Významná to osoba, akorát že objevil to, co Ptolemaiovci znali už ve 2. století! A pak že středověk není doba temna. Prohlédli jsme si pouze nádvoří, v jehož středu se nacházela studna.
Polština je zajímavá...
Společná fotka na nádvoří univerzity Jagelonců - foťák Adama
Adamovo bydliště
Vrátili jsme se k památníku bitvy u Grunwaldu a rozjeli se směr Adamův
dům. Tedy přesněji byt, který se nacházel v paneláků velmi podobném těm
našim. Nabídl nám přespání na dvou postelích (:-)). Zatím jsme se
vysprchovali, protože Adam připravoval večeři. Jakmile byla hotova,
celkem jsme se divili, co všechno můžeme dostat zcela zdarma. U večeře
nám Adam vykládal opět rozdílech mezi Polskem a Českem (asi tomu
opravdu rozumí, když má přítelkyni z Česka). Začal také používat
polštinu, takže mu rozuměl i Honza. Pak nám také ukázal své webové
stránky a upozornil nás na své fotografie polárních září, které vyfotil
na Slovensku(!). Zajímavé. Mirek byl vedle z Linuxi v Esperantu, takže
mu Adam udělal kopii své Mandrivy. Před spaním Mirek předal „dary“ (Lázeňské oplatky a Disko) a mohli jsme se uložit.
19. července – čtvrtek:
Ráno kolem 6:00 jsme vstali. Adam nám bleskurychle připravil něco k
snědku, přehodil svoje fotky na moji paměťovou a mohli jsme vyrazit.
Autem jsme vyjeli směr dworzec a naštěstí jsme všechno krásně stihli.
Naběhli jsme do EC a pohodlně jsme se usadili. V 7:10 jsme vyjeli směr
Bohumín. Opět jsme zase nabrali zpoždění, tentokrát ne však vinou PKP
nebo ČD. Zdržovali se totiž na hranicích v Petrovicích u Karviné, kde
polští policisté bazírovali nad tím, jestli mají některé pasažéry přes
hranice pustit. Pracovníci drah u toho hodně nadávali - že jim „stojí
práce“. Naštěstí jsme však vlak v Bohumíně stihli - Mirek velkou
rychlostí vyběhl k pokladně a pak zase velmi rychle doběhl, Honza
hlídal vlak, aby neujížděl. Ve vlaku bylo mnohem příjemněji než v
pondělí. Nebylo takové vedro. Ke zpoždění samozřejmě došlo, přijeli
jsme o pět minut později. Tudíž v 13:03. Pak už nezbylo nic jiného než
se rozloučit a rozjet se do svých domovů, zcivilizovat se a pomalu
přepisovat deník a zpracovávat fotky. -mir-
